Skutečné cestování v nekonečném časoprostoru by bylo skvělé a přál by si asi to každý. Tuto možnost bohužel nemáme a nezbývá nám, než se při objevování historie spokojit s prohlížením předmětů, které v dané době žily a mohou nám aspoň na chvíli onu dobu zprostředkovat.
Nechala jsem se zlákat na ono putování časem a vydala jsem se na výstavu Retro, která je až do konce letošního května v Národním muzeu v Praze.
Hned ode dveří hlavního sálu bylo jasné, co tady bude stěžejním tématem. Téma, které potěší zejména nás ženy, protože jím byla móda. Nejrůznější společenské a vycházkové šaty, doplňky jako jsou kabelky, klobouky nebo boty, přibližující dobu od poloviny 19. stol. až po sametovou revoluci. Pokud bych měla při prohlídce vedle sebe maminku nebo babičku, určitě bych je slyšela říkat „ano, to jsme nosily“, protože časový záběr byl opravdu celkem široký.
Bystrému oku, které pozorně četlo popisky, neuniklo, že vystavené šaty jsou určitým mixem. Některé modely totiž danou dobu skutečně zažily, jiné ji znají „jen z vyprávění“, a pro účely výstavy je ušili dnešní návrháři. Při okukování modelů, to však člověk snad ani nerozezná. Co bylo dál?
Být šik v každém století
Módní modely již máme, ale to není všechno, co je pro dobrý vzhled potřeba. Při pohledu na další výstavní vitrýny mě napadlo jen „měla vlasy samou loknu“, kterou bylo třeba zpevnit kvalitním lakem na vlasy, nezapomenout na péči o pleť a také o zdravý chrup. Opravdu vše, co zejména my ženy pro naši krásu potřebujeme.
O krok dál, pak přehlídka všech možných sladkostí. Slavný kakaový prášek Granko, za který bychom jako děti daly i celý svět.
A nebo postavička, se kterou si hrál snad každý z nás. Kultovní Igráček, kterého mám ještě dnes schovaného na půdě u rodičů.
Historie v praxi
Šaty, módní doplňky, drogerie, to bylo všechno fajn. Ten největší hřeb celé výstavy však měl teprve přijít. Víte, co to bylo? Retroherna! Místo, kde ruce mohly začít s opakováním. Poskládat si něco ze stavebnice Merkur, připomenout si šití podle časopisu Burda, zopakovat si hodinu psaní na stroji.
Pro odvážné se pak nabízela příležitost postavit se k mirkofonu a zazpívat si pod taktovkou Rudolfa Antonína Dvorského.
Zkrátka, odpoledne plné cestování časem. Máte-li chuť pohrát si trochu s časem, pak se ještě do konce dubna vydejte směr Národní muzeum a výstavu si pořádně užijte.
Leave a Reply